Od té doby Ježíš začal svým učedníkům ukazovat, že musí odejít do Jeruzaléma a mnoho vytrpět od starších, velekněží a učitelů zákona, být zabit a třetího dne být vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti určitě nestane!“ Ale on se otočil a řekl Petrovi: „Jdi ode mne, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“ (Matouš 16:21-23)
Bylo to Petrovo neporozumění Boží vůli, tělesné vnímání Božího povolání, démonské zaslepení toho, co bylo potřeba udělat, myšlení po lidsku, pozemský pohled na věc, ďábelská reakce na ukřižování, umírání sám sobě a daní přednosti Boží vůli před tou svojí, proti opravdovému zasvěcení a podřízení se Otcově cestě.
Tělo Petra křičelo: "To se ti nesmí stát! Nemůžeš trpět, nemůžeš umřít, nechoď cestou sebezapření se, nedávej svůj život, neber si kříž, nepokládej svůj život kvůli ostatním." Ďábel se skrze Petra snažil Ježíše dostat z postoje lásky: "Starej se jenom o sebe, jinak tě to bude hodně bolet." Snažil se povzbudit jeho pýchu a přesunout ji do pozice rozhodování: "Ty chudáčku, na to jsi moc slavnej, aby se ti něco takového stalo, jsi moc důležitej. Co bez tebe budou ostatní dělat? Oni tě potřebují." Petr zkoušel psychickou manipulaci: "Co bude se mnou? Ty mě klidně opustíš?" Zkoušel sentiment: "Tolik tě miluju, tohle ti nepřeju, neopouštěj mě. Jestliže tě zabijí, co budu potom já? Nemůžu tě ztratit, bez tebe budu zase nikdo."
A Ježíš odpovídá (tak ráda bych při této větě slyšela tón jeho hlasu): "Satane, já vidím ten kámen úrazu, slyším, jak mě svádíš, odhalil jsem tvoji návnadu a past. Ty bys chtěl, abych v tomhle padnul. Já jasně vidím tvoji léčku schovanou za Petrovo přátelství a lásku, ale říkám ti, ďáble, satane, lháři, odpůrci Boží vůle, jdi ode mne! Já musím na kříž. Já chci na kříž. Já dobrovolně dávám svůj život. Já se dobrovolně vydávám na smrt. Já musím zjevit Otcovu lásku až do úplného konce."
Smrt nastražila past, ve které je návnadou touha neumírat. Ježíš do ní samozřejmě nepadl. A co my?
Comments