Miluješ spravedlnost a nenávidíš ničemnost. (Žalm 45:8)
Bůh je láska. Ano. Nekončící, vznešená, dokonalá, široká, hluboká, vysoká, nikdo jí neunikne. Ale to nemaže a neruší zrůdnost a důsledek hříchu. Boží láska nás vždy vede pryč od hříchu, temnoty, nečistoty, nepravosti. Bůh nenávidí hřích a miluje spravedlnost. Obojí zároveň. Tahle láska ke spravedlnosti jde vždy s nenávistí k hříchu. Boží láska nás vždycky vede k oddělení se od hříchu, k odsouzení hříchu, k čistotě a svatosti. I jeho Duch se jmenuje Duch svatý. Vede nás do svatosti, do oddělení se od světa, hříchu a smrti k oddělení se pro Boha. Pokud máš v sobě Boží lásku, pak máš v sobě i nenávist k hříchu. Pokud upřednostňuješ Boží lásku před nenávistí k hříchu, zlehčuješ hřích a nepravost, potom to, co nazýváš Boží láska, je jenom sentiment, duševní láska, tělesná náklonnost. Pokud se schováváš za Boží láskou, když tě Bůh napomíná, abys něco změnil/a, pak Boží lásku opravdově neznáš.
Duch sentimentu jde v tomto ještě dál. Když Bůh někoho napomene, člověk pod duchem sentimentu k němu přijde a začne mu to napomenutí vymlouvat: “To není tak vážné, Bůh tě zná, on to ví, on tomu rozumí, on tě miluje…” Znevažuje napomenutí, tím zastavuje usvědčení, pokání, proměnu a tím pádem vzájemné budování církve. Dokonce se nepřátelsky postaví proti tomu, skrze koho napomenutí přišlo. Nejohranějším argumentem pro nepřijetí napomenutí má duch sentimentu tuto větu (Jistě jsi ji už někdy v církvi slyšel/a - nebo možná vyšla i z tvých úst?): “On/a nemá lásku.” Na to odpovídám: “To ty neznáš Boží lásku, protože nemáš nenávist k hříchu.”
Kdo miluje napomenutí, miluje poznání, kdežto kdo domluvy nenávidí, je tupec. (Přísloví 12,:1)
fotografie zdarma od Vecteezy.com
Comments