Když král vstoupil, aby se na stolovníky podíval, spatřil tam člověka, který na sobě neměl svatební šat. I řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha?‘ A on oněměl. Tehdy řekl král služebníkům: Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte ho do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů. Neboť je mnoho pozvaných, ale málo vybraných. (Matouš 22:11-14)
Král se těšil na svoji hostinu. Přišel tam a uviděl někoho nepatřičně oblečeného. Ten člověk se nepřipravil na to, kam jde. Podcenil tu vážnost pozvání a nedocenil důstojnost svatební hostiny. Proto ho král nechal docela drsně vyvést. Přitom z kontextu je zřejmé, že toužil po tom, aby na svatbě bylo co nejvíce lidí. K mnoha lidem poslal své sluhy s pozvánkou. Král vysílal a vysílal svá pozvání, toužil zaplnit své sály spolustolovníky, toužil, aby se mnozí radovali s ním.
Ano, král touží po naší přítomnosti, ale zároveň chce, aby svatební hostině nic nepřekáželo. Na svatou hostinu nepustí nic nesvatého. Proto vyhodil toho nesprávně oblečeného. Zajímavé na tom je to, že toho vyhozeného nikdo nelitoval, nikdo neříkal, jak je ten král zlý, neslušný, že to nebylo morální, že jednal tak tvrdě, a asi nemá lásku...
Právě naopak. Všichni s ním byli v jednotě.
A po této události Bůh otevřel svoji náruč a řekl: Děti, pojďme oslavovat! Teď už můžeme začít!
Někdy se nám pletou tyto dvě věci: Boží soucit a kompromis se zlem.
Commentaires