Byla jsem maličké duchovní miminečko. Sedím se svým zápisníkem a tužkou připravená na své první křesťanské shromáždění. Když přišel kazatel, byla jsem překvapená, protože takto jsem si ho nepředstavovala. Delší vlasy, rifle... ale bylo mi to sympatické. Když začal mluvit, ještě nikdy jsem u nikoho neviděla takovou smělost. Nebyla jsem schopná zapisovat. Byla jsem užasnutá tím, co říkal, jak to říkal a tím, jak to na mne působilo. Moje srdce se po tom hladově natahovalo.
Po shromáždění nás někdo pozval do blízkého bytu, že se tam bude ten kazatel modlit za lidi. Celá atmosféra tam elektrizovala. Moje tělo se začalo chvět. Lidé padali pod mocí Boží. Ještě jsem to nikdy neviděla a ani jsem o tom nic nevěděla, ale Duch svatý mému srdci dosvědčoval, že to je v pořádku. Ani nevím, zda ke mně kazatel stačil dojít, než jsem padla. Přiklekl si ke mně s takovou pokorou a láskou. Pravděpodobně se za mne modlil trošku delší modlitbu, ale já slyšela pouze jednu větu: Uzdrav její minulost!
Vybuchlo to ve mně jako veliká bomba. Celým vnitřkem jsem cítila, že tohle je přesně to, co jsem potřebovala. Věděla jsem, že se ve mně děje něco tajemného, něco nadpřirozeného. Skrze to slovo se ve mně stal zázrak. Odstranil minulost, která byla jako těžká koule na mé noze. Odstranil tu smrdutou věc, která mi bránila v radosti. Odstranil tu tíhu viny.
Vstala jsem lehká. Vysvobozená. Šťastná. Nová. A tolik, tolik vděčná. Opravdové nové stvoření. Do dnešního dne na mne nefunguje satanova strategie připomínání mojí minulosti. Je úplně uzdravená, kompletně ode mne oddělená. Tak hlubokou práci ve mne udělalo Boží dílo. Svoji věčnou práci.
Nikdo, kdo vloží svou ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království. (Lukáš 9:62)
Comments