Kdo totiž vešel do jeho odpočinutí, ten také odpočinul od svého díla (svých prací, svých činů, skutků), tak jako Bůh od svého. (Židům 4:10)
Čas odpočinutí je čas, kdy plujeme v Boží vůli, kdy jsme v jednotě s Duchem svatým a jsme odděleni od našich lidských snah, díla z člověčí síly, myšlení z neobnovené mysli, kdy děláme to, co máme dělat a neděláme to, co nemáme dělat, kdy jsme sjednoceni s naším předurčením. Není to čas nicnedělání, i když samozřejmě i správné odpočívání je součástí odpočinutí.
Satan teď mocně rozsívá strach a zmatek po celé zemi. Ale my se nemusíme připojovat ke strachu, který má svět, k jeho vzpouře, k jeho brblání, k jeho neposlušnosti, k pomluvám vlády, pocitu nespokojenosti a netrpělivosti, strachu z ohrožení či budoucnosti, k pohodlnosti a sobectví.
Právě naopak! My jsme od těchto věcí odděleni na zelené nivě, u živých vod, v přítomnosti Krále slávy, pod rukou dobrého Pastýře, při jeho bohatém stole a to i před zraky okolních nepřátel a toho, co nás bezprostředně ohrožuje.
A tak právě v tomto období církev o to víc vstupuje do Bohem připraveného odpočinutí, do jím připravených skutků, do jeho plánu, jeho vůle, jeho záměrů, jeho časování, jeho připravených vztahů, služby, pomoci, do jeho slávy, abychom zřetelně ukazovali, že Bůh tak miloval svět, že za něj dal svého jediného syna Ježíše, a kdo v něj uvěří, ten nezahyne pod tíhou a důsledky své nevíry, ale naopak získá život ve věčném odpočinutí.