Lid staví chatrnou stěnu, a hle, oni ji nahazují omítkou. (Ezechiel 13:10)
Nahodili zeď omítkou, vylepšují vnějšek, upravují se zvenku, místo zevnitř. Nasazují úsměvy, vždycky se "mají dobře", okázale rozdávají, přehlížejí hříchy, se kterými se má jednat, natírají se skrze to, že ostatní pošpiňují, aby vedle těch pomluv vypadali "bílí", snaží se připojit se k názorům známých, potvrzených lidí, a dělají tak dojem, že jsou s nimi jednoho ducha a smýšlení, ale ovoce jejich života tomu neodpovídá. Vyzdvihují své staré ovoce a zaměřují se na budoucnost, protože v přítomnosti žádné zjevení a vedení Duchem nemají, nalézají v Bibli vytržené verše, které v jejich očích potvrzují jejich hřích.
Pokání kope do hloubky, teprve potom se staví. Z tohoto je zřejmé, že ta zeď nemá žádné základy, žádné pravé pokání, pouze mentální částečné přijetí toho, co se jim hodí.
Přestaň cizí zdi bez základů, ty chatrné, nepevné, neupevněné zdi nahazovat omítkou. Přestaň je okrášlovat, zakrývat, srovnávat... Strhni je!
Zbořím zeď, kterou nahodili omítkou, srazím ji na zem a odkryje se její základ. Padne a vy skončíte uprostřed sutin. I poznáte, že já jsem Hospodin. (Ezechiel 13:14)
Comments